Výprava do krypty

Bílá vedle černého, černá vedle bílého, tah dragounem... nebo také vůně, chudinky předem odsouzené komunistické, květiny. Vsadím se, že ještě v tuto chvíli vás nenapadlo, o čem může být řeč. Někomu by to mohlo připomínat šachovou partii. No, a když povím, že jedna je černá a druhá bílá a každá stojí vedle jednoho kostela, už začne být možná jasněji. Takže: "Jedno pěkné místo znám, vysokou černou má věž, neznáš-li ho neváhej, zavaž si boty a běž, vůní tě tam přivítá rozkvetlý karafiát, mordyje tyhle Klatovy, prastará brána je Šumavy...." a takový krásný veršík se zpívá v jedné písničce. Ano, řeč je od začátku o symbolech města Klatovy. Královské město založené Přemyslem Otakarem II. se pyšní jak černou tak bílou věží. Vedle černé věže pak stojí bílý Jezuitský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a svatého Ignáce a vedle bílé věže černý Arciděkanský kostel Panny Marie. A klatovský dragoun se tam vesele prohání na koni s karafiátem v zubech. Mně se teda osobně, když se řekne dragoun, vybaví spíše salát na chlebíčky, který se u nás v rodině dělal s oblibou. A karafiát je jako květina velmi krásný a vůbec mně na něm nepřijde nic komunistického a už vůbec mi karafiáty nevadí jako květinový pugét na MDŽ. Možná právě naopak. Karafiáty nádherně voní a jsou mnohdy trvanlivější než jakékoliv jiné druhy květin. No a i když jsou hodně trvanlivé tak nejsou zas tak trvalé, aby zdobily rakve v katakombách právě pod bílým kostelem vedle černé věže. Takové pěkně zachovalé vysušené mumie, právě ve zdejších Klatovských katakombách táhnou turisty ze širokého okolí, a že je na co koukat. Nedávno jsem katakomby navštívila. A jak si tak po několik let myslím, že v rakvích leží jen příslušníci mužského pohlaví, sdělila mi paní Šupinková, že támhleta mumie má lícní kosti tak vystouplé, že by řekla, že to je žena. Šupinková měla pravdu. Po větším ohledání místa rakve jsme našli číslo, které bylo skutečně přiřazeno ženské osobě. Moje zjištění po asi 30ti letech, že katakomby ukrývají i ženské mumie, tedy kromě Anežky Kunhuty Příchovské, o té jediné jsem věděla, mi přišlo překvapující. Člověk se holt učí celý život. No a teď už aspoň vím, že ta vysmátá mumie, ač v pánských kalhotech a čepci, byla také žena. Tady se přesně ukazuje, kdo se směje naposled a muž to teda nakonec nebyl. Prohlídka mumií proběhla v pořádku. Jak jsem je opustila před dvěma lety, tak jsem je v takovém stavu našla. Ani s vráskou navíc. Leží si tam pokojně dál, a mají nás návštěvníky, všechny v pr .. prostoru jejich nohou. Celé Klatovy a návštěvníci z jiných dimenzí, čili jiných koutů, měst, obcí, států a zemí jim leží u nohou a obdivují se jejich zachovalosti. Na závěr nutno dodat, že klatovské mumie jsou unikátní památkou a jejich návštěva je něco jako povinná četba. A já se určitě za nějaký čas zase vrátím pozdravit minimálně tu usměvavou paní, protože pozitivně přemýšlet se má až do úplného finále a i když si člověk myslí, že finále už je, tak pak má úsměv nasadit úplně nejvíc.