Poděkování mužům

od žen pro muže ...

"Nesahej na mě! Nelíbí se mi to!" ohradím se, když nesu dokumenty do kanceláře. "Ale tovíš, že se ti to líbí." hodí po mně větou on. Je to typ muže, který si myslí, že je mistr světa a že mu žádná žena neodolá. Vždy když nesu dokumentaci, musím snášet jeho oplzlý pohled a debilní narážky. Tentokrát už se na mě opovážil vztáhnout i ruku. Ručička jeho kompasu žene na sever a moje nitro volá o pomoc. Nikdo to neslyší. Jeho drzost vzrůstá a nemám moc možností jak tomu čelit. Snažím se být neviditelná. Nechci být vůbec viděna. Na jedné straně husy, které by z toho mohly mít radost, i když kdoví, zda by i tohle nebyl důvod závisti.

Ale kdeže, později se dozvídám, že si za to mohu sama. Že se prý na lidi moc usmívám. Aha, já nevěděla, že úsměv je tak drahý. Promiňte mi tu nevědomost, nyní už vím, že za dobrotu a úsměv se platí. Tak tedy platím. Platím tím, že si hovado myslí, že může mít vše, o co si řekne.

Hovado přitvrzuje, moje osoba už pro něj není důležitá, jeho kompas je zřejmě silnější než on, a on se tak stává otrokem svého přístroje. Jeho oplzlosti jsou čím dál tím více hrubší.

Musím, musím ty dokumenty donést, jsem v pozici, kdy musím, a nikdo se neptá, proč se mi tam nechce. Debilní kecy už nevnímám, až na jednu větu, která se mi zaryla do paměti: "Já ti ho tam šoupnu, kdy budu chtít." Rozezní mi v hlavě sirény. Tak tohle je velebnosti hnus. Hnus, co si to hovado vlastně o sobě myslí. Takhle se chová v dnešním světě muž k ženě. Já myslela, že doby pravěku už jsou tatam a my žijeme v 21. století, kdy rovnoprávnost je jedním z cílů Evropské Unie, a kdy prosazování genderové rovnosti na nás mává z každého rohu.

Je vidět že hovada ještě nevymřela, žijí s námi dál, v kabátu vzorných manželů, kolegů a otců. Potkáváme je denně a neřekli bychom to do nich. Usmívají se, tváří se jako největší inteligenti a přátelé, přitom jim sláma čouhá z bot. Ale i tady se karma jednou vyřádí a já věřím, že manželka po jeho boku, mu osolí aspoň tu polévku, kterou mu servíruje a že život mu připepří jeho krásné chvíle.

Ale ne každý takový muž v kabátu má takový status, a protože ještě praví muži jsou, chci jim poděkovat:

• Děkuji svým dědům, budiž jim země lehká, děkuji svému otci, za to, že mě vychoval, děkuji svému bratru, který se mnou vyrůstal, děkuji svému muži, který se mnou prostě je (já ho nedržím, ale je se mnou, že chce :-)

• Děkuji svým mužským přátelům s dobrým srdcem, kteří mi dělají každý den veselý, třeba jen úsměvem anebo krásným pozdravem, radou, pomocí, čímkoliv co zahřeje.
• Děkuji všem dalším báječným mužům, že existují a že mám čest je potkávat a prožívat s nimi krásné chvíle, protože ani gentlemani ještě nevymřeli a já si každého takového pravého muže vážím.
• Děkuji za všechny ženy, za vás, báječné muže, které mají po boku a s kterými jsou šťastné.

Děkujeme za vás, báječní muži, protože bez vás by to nebyla taková sranda.