Jak jsem stříhala naši fenku

Už několik let necháváme stříhat naši malou fenku v salónech. Nevím, která pohnutka mi přišla do mysli, ale rozhodla jsem se, že si fenku ostříhám sama a tak jsem si pořídila malý mini stříhací strojek na psy, který mi dopravilo DPD. Dovařila jsem oběd a vrhla se na stříhání psa. Ještě než popíšu celý stříhací proces, vložím malou vsuvku, že před čtrnácti dny jsme si přivezli malé kotě, jako náhradu za naši ztracenou kočku Micku, a protože se nám zdálo, že jedno kotě je smutné, přemýšleli jsme o druhém. Nakonec jsme usoudili, že jedno kotě stačí a kdyžtak si necháme koťata.

Zapojila jsem strojek do zásuvky a začala stříhat naši fenečku. Řeknu vám, že slibovaný výkon a perfektní recenze, díky kterým jsem nakoupila strojek, mě teda nepřesvědčily. Mordovala jsem se s tím tak půl hodiny, až mi došla trpělivost a vyrazila jsem do okresního města pro strojek nový. Dětem jsem ještě slíbila, že jim přivezu modelínu, protože tu tady snad někdo žere, a ony že ji urgentně potřebují.

Jako první jsem navštívila Elektro Expert u Tesca, kde kývali od pokladny hlavou, že takové strojky nevedou a posílali mě hned do Tesca do zverimexu. Cestou jsem se stavěla v KIK, protože tam si pamatuju, že mívají dost věcí pro děti a tam že nakoupím ty modelíny. Asi jako na potvoru v KIK nebyl ani milimetr modelíny. Šla jsem tedy do toho tescového zverimexu. Paní rovnou kroutila hlavou, že strojky určitě nemá a odkázala mě na další zverimex. Když už jsem byla v Tescu, nabrala jsem 5 kusů balení modelín, kterou měli dokonce v akci za 20 korun, a šla vše zaplatit. Tak modelíny by byly.

Popojela jsem do dalšího zverimexu, ale ten měl bohužel zavřeno, když jsem si na dveřích všimla inzerátu, že darují kočičku do dobrých rukou. V tom mi blesklo hlavou, že to bylo vlastně naše přání. Vyťukala jsem uvedené číslo mobilu a trochu doufala, že inzerát už platný nebude. Na druhé straně se hned ozval milý mužský hlas a směroval mě k nim domů. Do pěti minut jsem stála na smluveném místě a už mě vítala moc milá paní s kočičkou v náručí. Během dalších pěti minut jsme s paní probrali věcí, jako s někým méně mluvným za týden, a milá kočička už mi za chvilku seděla v autě. Ještě jsem se zajela zeptat do zverimexu na náměstí, ale ani tam mi strojek neprodali. Odkázali mě na další zverimex a já si řekla, že pokud ani tam nebude, bude naše fenka polorozstříhaná až do příštího týdne, protože strojek budu muset objednat po netu. Poslední cesta už i s kočičkou k poslednímu zverimexu a pomalu už jsem ani nedoufala. "Máte strojky na zvířata?" zeptala jsem se už ode dveří. Paní ani nezvedla hlavu od pultu, kde si něco psala, a rovnou kývá hlavou, že ano. "Díky bohu, beru okamžitě, mohu platit kartou?" zní moje otázka, ale obsluhující kývá že, ne, že terminál nemají k dispozici. Koukám do peněženky, chybí mi ještě 700 korun. Prý je kousek bankomat a mám si dojít vybrat. Ach jo, kočka v autě, venku horko, automat v mých očích daleko. Zkouším, zda by mi to nemohli dát na fakturu. Rezignuju a mažu pro prachy. Znovu startuju auto a rozjíždím se najít bankomat. Vybírám peníze a doufám, že mířím slavnostně k poslední štaci. Vracím se do obchodu a vítězně vytahuji vybrané peníze, beru strojek a konečně mažu domů. Cestou se stavím u rodičů, ukázat mamině nový úlovek. Koneckonců to byla ona, která říkala, že kočičce bude samotné smutno. Přijíždím k domovu a taťkovi, který zrovna u nás s něčím pomáhá manželovi, ani kotě neukazuju, manžel jen zavrtěl hlavou a já jdu představit člena zbytku rodiny. Děti jásaly jak o pouti, fenka o něco méně, a druhá kočka prskala jak vzteklá. No nic, to se poddá.

Kočičky si teda na první pohled moc nesedly a po chvilce jsou separé. Vysypávám na stůl balíky modelín, úkoluji děti, co mají dělat s kočkami, beru nový strojek a jdu konečně dostříhat psa. Chudák naše fenka, v zápalu emocí jsem ji střihla do ucha. Když se poraní ucho, teče krve jak z vola. Fenka zakníkla a zatřepala ušima, kapičky krve se rozprskly všude kolem. Asi se zblázním, říkám si v tu chvíli a zastavuji strojek. Lepím ucho, uklidňuji psa a stříhám dál. Jsem celá spocená. Po dvou hodinách stříhání je hotovo, ucho přestalo téct, zato ze mě teče teda dokonale. Mezitím se vystřídá u mě doma ještě bratr a mamina, nesou mi okurky na zavařování, bratr mi svěřuje nějaký problém a já ani nevím doteď, co to vlastně chtěl. Okurky jsou stále v kýblu a zavařovat je budu, nevím kdy. Fenka je kompletní, ještě ji pulíruju šamponem ve vaně, abych ji dala péči jako ze salónu, s výsledkem jsem nicméně velmi spokojená. Uklízím celý ten arzenál a jdu se podívat na ty dvě koťata. Kočičky se seznamují teda hodně pomalu a jedna druhou by nejraději sežrala, ale nebudu si toho zatím všímat. Dám jim šanci oběma.

Večer přijde manžel konečně dovnitř, sedí a večeří a já mu ukazuju naši krásně ostříhanou fenku a říkám mu, jak jsem to krásně zvládla a že výsledek je jako ze salónu. Manžel se na mě nejistě podíval a hodil takový kyselý úškleb. Takže nevím co tím jako myslel, ale spíše mu zaskočila ta kyselá okurka, co jsem zavařovala předevčírem, říkala jsem mu, že ty rychlokvašky je potřeba rychle sníst.

Fenka je ostříhaná, krev zastavená, já vysprchovaná, okurky v kýblu, oba strojky na stříhání už jsou uložené v polici pro psy a místo jednoho kotěte už máme dvě. To byl zase plodný den. Manžel sedí klidně u televize a je rád, že se o tu domácnost tak pěkně starám. Nejdůležitější je, že ty děti dostaly svou modelínu a jsou zase spokojené. A až pojedu zase něco nakoupit, tak doufám, že třetí kotě už nepřivezu.